Kapitola 3.

31. července 2012 v 22:30 | Zuzík

Kapitola 3.

Toulal se ulicemi a ti, kteří by se podívali na jiného by možná tvrdili, že je ošklivý, tenhle byl však jiný. Tenhle pes byl vskutku krásný, možná ten nejhezčí na světě. Z celého těla mu rašily zlatohněhnědé dlouhé chlupy, které byly na dotek hladké a jemné. Čumák působil sametovým dojmem a uši byly zašpičatělé a stály na jeho dokonalé hlavě k pozoru a při každém, sic sebemenším zvuku sebou trhly. Byl to pes s chlupatým ocasem a jeho dech takřka nepáchnul, spíše voněl po jahodách, doslova! V jeho tváři se rýsovaly dvě bystrá očka barvy sytě hnědé a ta očka na vás koukala takovým tím neodolatelným způsobem. Při každém jeho pohledu se vám chtělo natáhnout ruku a přátelsky ho popleskat po hlavě, avšak v zápětí jste si to také rozmysleli, jelikož jeho blýskající se tesáky neměly daleko k dokonalému lesku, ba dokonce byly vždy bělejší nežli ty vaše. Jeho ladné pohyby byly pak tím nejmenším, co mohlo vystihnout jeho vzhled. Byl zkrátka dokonalý a kolem jeho těla se vznášelo jakési kouzlo, jakýsi mlžný opar též vonící po jahodách. Spatřili jste toho psa někdy třeba jít kolem vás, avšak když jste se ohlédli, abyjste ho mohli spatřit znovu, již tam nebyl. Ten pes byl něčím, co by mnozí nazvali náhodným způsobem, jak se přesouvat z místa na místo neuvěřitelnou rychlostí anebo neuvěřitelným způsobem. Jiní by však tvrdily, že právě jen ona mlha dokázala tohoto velkého psa zahalit a nechat rozplynout jeho molekuly, tedy spíše ne ty jeho, ale rozpustit vrstvu reality kolem něj a jeho ochránit, díky čemuž se pes mohl přesunout v určitých místech jinam. Někam zcela jinam, někam, kde je úplně jiný svět nežli je tam, kde obyčejně lidé jako my pobýváme.

Seděla jsem zrovna u Lindy doma a koukala se z okna, když jsem ho zahlédla, jak se prochází poulici, přesněji na otevřeném prostranství na silnici, která vedla mezi takřka stejnými domky v této ulici. Byl velký, chundelatý a jeho srst se s příjemně barvenými odlesky vzdouvala kolem jeho těla, jak tak pomaloučku šel. Byl krásný a dokonalý. Koutky úst se mi pozdvyhly v mírném úsměvu, což bylo za toto ráno poprvé, kdy jsem projevila nějakou známku štěstí. A ten pes šel dál, kráčel po ulici a při každém jeho kroku a dopadu packy na tvrdý beton jeho srst poskočila a zavlnila se. Ty pohyby byli tak ladné a to držení těla, hlava hrdě zvednutá do výše a oči upřené před sebe. Avšak, jako kdyby náhle ten pes vycítil můj pohled, otočil hlavu mým směrem, přímo do okna pokoje, odkud jsem se dívala ven. Možná jsem v tu chvíli nedávala pozor anebo jsem dala moc volný průběh své fantazii, ale zdálo se mi, že jsem ve psích očích zahlédla malou jiskřičku inteligence. Ty jeho oči mě zcela vyvedly z míry, byly velké a roztomilé a zároveň... tak příšerně hluboké a jakoby vědoucí! Vtom mě však vytrhl z pozorování toho psa jakýsi hlasitý zvuk, odtrhla jsem prudce hlavu od okna a zadívala se na dveře pokoje. Odněkud ze zdola, zřejmě v kuchyni nebo tam někde v té oblasti, něco spadlo, vypadalo to na nějaké kovové nádobí, možná hrnec. Že by Lindina máma dělala k snídani polévku? Věděla jsem, že vždycky vstávala brzo, protože nemohla ráno dospat, narozdíl od své dcery, která se mezitím v klidu a pohodě ještě válela v posteli a něco nesrozumitelně mumlala. Věděla jsem to, protože jsem u Lindy spala často, protože jsem znala její mámu a znala jsem jí. A ona momentálně ještě spala, byla zamotaná v dece a rozcuchané vlasy měla rozhozené na polštáři. Pokčila jsem rameny. Teď po ránu, když byl čas, jsem mohla ještě chvíli přemýšlet nad tím, kam jsem do země zašlápla klíče, co všechno se předtím stalo a jak se s tím vypořádat, načež se tu naskýtal problém, jak vysvětlit vlastně rodičům, kde jsem klíče nechala, pokud je nenajdu. A pak je ještě přesvědčit, aby mi nechali udělat nové, pokud ty staré již nenajdu anebo se budu muset dotávat do domu oknem, což jsem samozřejmě neměla v plánu. A tak jsem jen otočila hlavu zpátky k oknu a opět se zahleděla ven do ulice zalité raním slunečním svitem. A pes už tam nebyl. Povzdechla jsem si a hnedka se mi vrátila špatná nálada, ten pes byl aspoň malým vytržením, díky němuž jsem na chvíli myslela na něco jiného, přesni na to, jaké by to bylo projíždět prsty jeho srstí. Znovu jsem vzdychla, tentokrát toužebně a zahleděla se zasněně z okna do míst, kde pes byl. Asi utekl pryč, napadlo mě. No jo, pokud někomu patří, což asi určitě vzhledem k té nadýchané vyčesané srsti, tak si ho už určitě páníček zavolal, ale až budu mít čas, tak zkusím projít všechny baráky v okolí a pokusím se poptat, komu ten pes patří a jestli by se se mnou nechtěl kamarádit, či tak něco. Taky bych takového chtěla... Podívala jsem se na spící Lindu. Jistě, v noci jsem jí vzbudila, takže teď nemělo cenu jí budit, když potřebuje dospat, já jsem zaso vstala dřív. Bylo okolo osmé ráno a já spala tak moc málo, ale vůbec jsem se necítila unaveně. To bude tím polštářkem s medvídkama, pomyslela jsem si a pousmála se. Po chvilce jsem se zvedla a vyšla na chodbu zavírajíc za sebou dveře a opatrně nahlížejíc dolů, pod schody, okdud se šlo hezky rovnou do obýváku a pak do kuchyně, která svými rozměry značně převyšovala tu naší. A dle zvuků se vážně zdálo, že se Lindina mamka činí, by nějakým způsobem připravila snídani, či naházela nádobí do myčky a všelijako další věci, které se dají v kuchyni dělat. Odfrkla jsem si a zvuk zadrnčení hrnce o něco kovového mi připomněl, že Lindina máma vlastně neví, že tu jsem, takže bych asi měla jít za Lindou, vytáhnout jí ven z pokoje a nějak jí říct, aby připomněla mému okolí, že tu jsem a třeba jen tak trochu mám hlad a pak se jakože nenápadně vetřít k její mámě, trochu jí pomoct s nádobím a tím vším, co tam dělá a za odměnu si ukrást chleba s čokoládovou pomazánkou... Mmmm, tu bych si teď zrovna dala a k ní ještě hrnek kakaa a jako by mi Lindina máma četla myšlenky, záhy slyším, jak se kdesi dole na sporáku cosi vaří a až ke mě za pár minut doléhá omamná vůně kakaovité vůně. Možná bych měla přehodnostit svou náladu na dnešní den, zvláště, když začíná kakaem!

O hodinu později já i Linda jíme dole v kuchyni chleba s čokoládovou pomazánkou, který samozřejmě zapíjíme kakaem. Lindině matce bylo tak nějak záhy vysvětleno, proč že tu vlastně jsem a kupodivu ona to vzala celkem v pohodě, což vypovídalo o její dnešní dobré náladě. Už jsem se nemohla dočkat, kdy najdu svoje klíče, představovala jsem si, jak leží zašlápnuté v zemi vedle chodníčku a v klídku si tam jen tak leží. Měla jsem šílené nutkání si ověřit, zda tam skutečně jsou, a tak hned, jak jsme dojedly, popadla jsem Lindu a společně jsme vyběhly na ulici, míříc přímo k našemu domu. "Tak a teď doufej, žes je nezadupala příliš hluboko!" Zasmála se Linda, ještě než jsem stačila otevřít branku a položit nohu na chodníček vedoucí ke dveřím. Klekla jsem si a začala jsem vedle dlažebních kostech prozkoumávat hlínu a trávu, ve které by se mohly klíče ztratit. Lidna mezitím hledala všude možně okolo, kde já ne, čímž jsme si práci s hledáním velmi usnadnily. K mému hrůznému zjištění však klíče nebyly nikde. Vážně bych ani nepředpokládala, že bych zašlápla "tak" hluboko, ale přeci... asi je někdo ukradl!











(Dopisuje se, vyčkejte prosím, jde mi to pomalu, ale to víte, prázky, nemám na to zrovinka čas ;) )
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yanette Yanette | 16. ledna 2013 v 15:18 | Reagovat

Tak Zuzi, kdy už to dopíšeš? Nějaká dlouhá prodleva, ne?)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama