Kapitola 2.

5. července 2012 v 23:28 | Zuzík

Kapitola 2.

Někdo, nebo spíše něco se mi ovíjelo kolem ruky. Velice pomalu jsem sklonila hlavu a pokusila jsem se podívat, cože mě to vlastně svírá, ale k mému překvapení tam nic nebylo, ale ten pocit, že mě stále něco drží byl tak silný! Přerývaně jsem se nadechla a ztuhle se otočila, stále cítíc ten podivný tlak na ruce. Mé klíče jako kdyby se propadly do země, ale to teď nebylo důležité, protože jsem měla mnohem důležitější starosti, nežli se tady teď pachtit s tím, zda ty klíče někdy najdu. Tlak na ruce zesílil a já jsem zalapala po dechu. Druhou volnou rukou sjem máhla do vzduchu vedle sebe, jako kdybych byla přesvědčena, že tam někdo je, jinak by se ten jev asi nedal vysvětlit, ale má ruka pouze prošla vzduchem. Bezradně jsem si sevřela zápěstí, které bylo drženo tím tlakem. Avšak nic jsem necítila, prostě jen má kůže, bez ničeho, co by bylo nijak neobvyklé. Tak co mě tak šíleně mátlo, co se dělo, že jsem ten tlak cítila tak intenzivně a zvlášť, jako kdyby mě někdo za tu ruku držel? Rychle jsem trhla hlavou za sebe a podívala se noční opuštěné ulice před domem. Nikdo tam nebyl. A pak jsem se vyděsila ještě víc, když moje ruka vystřelila do výše tažena tím neviditelným... něčím a táhla mě. Fakticky mě táhla kupředu, jako kdyby mě za tu ruku někdo držel a snažil se mě táhnout za sebou. Ale ne tím surovým způsobem, tohle bylo spíš jako nějaké vybídnutí k chůzi k dobrovolné chůzi. Já jsem se však nedokázala ani pohnout. Nevěděla jsem naprosto vůbec, co mám dělat, vůbec jsem nevěděla, co se děje a dokonce mi na mysl přišla myšlenka, zda jsem se nezbláznila. Avšak v další chvíli mě tlak pustil a má ruka mi klesla k boku. Rychle jsem se sebrala skočila těch pár kroků, co mě dělilo od domovních dvěří a zabouchala na ně. Strach mi propůjčoval odvahu se odhodlat a nestát na místě. Strach mi také ale dopomohl se ohlédnout zpět a nespatřit vůbec nic. Strach mi dal možnost přežít, ale já nevěděla, jestli mě vážně něco svíralo za ruku, nevěděla jsem, jestli ten tlak byl skutečný. Rychle jsem si přejela po ruce. Nic. Jen opět má vlastní kůže. Avšak domů jsem se teď dostat nemohla, neměla jsem klíče. Vystrašeně jsem se ohlédla za sebe a přitiskla se zády ke dveřím. "Je tam někdo?" Zeptala jsem se do vzduchu, jako kdyby mě měl dotyčný slyšet. Ale nic se nestalo. Jo, určitě jsem měla halucinace. Určitě se mi to jen zdálo a ty klíče... zatraceně, ty klíče! Ty klíče byli neobjasnitelnou záhadou, že jsem se nad tím musela zamyslet. Třeba sjem je nechala doma v domění, že je mám u sebe, protože jsem vynášela odpadky už řadu let a vždycky jsem to dělala stejně... třeba jsem si myslela, že sjem si je prostě vzala, ale nechala jsem je doma... Ale to mi dostat se dovnitř nepomůže. Okno v kuchyni jsem zavřela a okno do mého pokoje bylo příliš vysoko na to, aby se s jeho pomocí dostala dovnitř. A navíc strach, který byl zaryt kdesi hluboko v mé hrudi byl jako pekelná výheň a nutil mě, abych konečně něco dělala a jen tady tak nestála a vyděšeně zírala před sebe. Rozhlédla sjem se kolem sebe, a pak jsem rychlostí blesku rozrazila branku a vyběhla na ulici a běžela jsem, co jsem mohla, běžela jsem dlouho a bolestivě, jelikož mé sandálky, co jsem měla na doma mi zrovna nepomáhaly v tom, abych se jakýmsi zázrakem posunula zase o kus dál. A přesto se mi povedlo doběhnout až ke svému cíli. Oklepala jsem si tepláky a otřela si spocené čelo, načež jsem otevřela další, jinou a přesto tolik podobnou branku té naší.
Ohlédla jsem se za sebe, protože mi připadalo, že mě někdo sleduje, sice ten pocit nebyl tak hrozný, jako tlak na ruce, avšak přesto byl zneklidňující. Upravila jsem si nervózně vlasy. Čeho jsem se vlastně bála? Rozhodně ne strašidel. Ty neexistovaly. Párkrát jsem se nadechla, abych se uklidnila, a pak jsem stiskla zvonek vedle dveří domu, pře kterým jsem stála. Pak jsem se opřela o stěnu po pravé straně dveří a čekala jsem, zda mi někdo otevře, ale... Jaksi se nic nedělo. Začala jsem trochu panikařit. V další chvíli sjem vytáhla mobil z kapsy a napsala zprávu své kamarádce. Tak dělej, otevři mi, notak. Zoufale jsem se rozhlédla kolem sebe.V následující chvíli se však dveře vedle mě otevřeli a z nich vykoukla do okolní tmy hlava s krátkými rozčepýřenými vlasy. "Jessie? Jsi to ty?" Zamžouraly na mě dvě velké hnědé oči mé kamarádky. "Co tady děláš? Víš vůbec, kolik je hodin? Vzbudilas mě..." Vyčetla mi hned. Naposledy jsem se potajmu rozhlédla po okolí a pak jsem chytla svojí kamarádku za ruku a společně jsme vklouzli k ní domů a zaklaply za sebou dveře.

(Pokračování)
A pak mě má kamarádka přirazila ke zdi a zkoumavě se na mě zahleděla. "Spadla jsi ze stromu nebo tě někdo praštil? Protože jenom blázen se objeví uprostřed noci u někoho doma, jen kvůli tomu, aby mu řekl, že ho rád vidí! Tak co, viděli jsi snad ducha?" Podezíravě se mi zadívala do očí. Potřásla jsem hlavou. Neřekla bych ducha, spíš se mi asi nějaký týpek plíží kolem domu a straší mě! Jo, určitě nám někdo obchází barák a straší mě jenom kvůli tomu, že si třeba... já nevím, třeba si dal se svýma ubohýma kámošema sázku, že mě prostě vystrašit zvládne a že mě třeba přivede k šílenství! Ale já jsem se nehodlala vzdát. Ne kvůli nějaký blbý sázce nějakých idiotů, co se mi plížej za zády, ale... na druhou stranu, co ta noc, kdy jsem... běžela a připadalo mi, že je to konec mého života? Mnohokrát mi připadalo, že bych mohla běžet furt dál, ale když na to konečně došlo, vždycky jsem se zadrhla a nemohla dýchat. Sakra, vždyť ani vlastně nevím, kdo mě to honil, prostě jsem se vracela domů od kamarádky a když jsem šla cestou na autobus, tak tam u zdi stála ta jejich skupinka a všichni dle zápachu kolektivně kouřili. Šla jsem od nich radši rychle dál, všichni vypadali dost nebezpečně, tedy ne, že bych jim viděla do tváře, ale přímo z nich nebezpečí vyzařovalo. Nemluvili, byli klidní, nepovikovali a ani nevypadali opile, prostě se jen opírali o tu zeď a jejich pohledy vás pronásledovali a propalovali, jako kdyby jste ani neexistovali. A já jsem prostě jen ajko většina lidí, když někoho takového vidí jde raději pryč a já měla tu smůlu, že mi autobus ujel před nosem a oni se... začali přibližovat. Všichni tři, bez mluvení, bez nějakého viditlného znamení ruky, či pohledu očí se vydali mým směrem. Prostě si všichni počkali, až mi autobus ujede a lidé odejdou a pak šli za mnou jako stíny. Černé oblečení, tmavé kapuce, splývající s okolní ulicí, ve které jedna z pouličních lamp mírně poblikávala. A když se přiblížili až moc blízko ke mě a přestože nemluvili, měla jsem pocit, že z nich vyzařuje jakési nebezpečí už jen z jejich blízkosti mi běhal mráz po zádech a když jeden z nich natáhl bezostyšně ruku k mému ramenu, dala sjem se na ústup a pak na útěk. Vskutku dokonalé, jak člověka dokáží jiní vylekat. Bylo v té době asi půl desáté a já jsem zahnula na parkoviště autobusů za zastávkou a pak po chodníku a stále zrychlovala. A oni běželi, jejich kroky byli oproti mým lehké a vlastně pravidelné, neuspěchané, jakoby celé dny jen cvičili a běh byl jejich normálním stylem života. A ani se moc neunavili, když jsem již nějakou tu dobu běžela, abych následně zahnula do té uličky s popelnicemi.
Povzdechla jsem si a zavrtěla hlavou a zahnala ty vzpomínky stranou a následně se opět podívala na svou kamarádku. "Tvoje máma by nás mohla slyšet, mohla by se vzbudit a mohla by si říkat, co-že-se-to-tu-děje." Zavřela jsem se před ní a odmítala ze sebe vymámit informace, které se ze mě svým pohledem snažila dostat. Věděla jsem, že se bude snažit ze mě dostat zcela všechno, ale já byla příliš unavená a příliš vystrašená, abych mohla dělat něco jiného, nežli jen tupě civět před sebe a být opřená o tu zeď. Nechtěla jsem si teď dělat těžkou hlavu se ztracenými klíči a nějakými cvoky, co se mi pokoušeli zkazit mi život svými ujetinami. Zavrtěla jsem se pod jejím sevřením. "Notak, pusť a..."

(Konec druhé kapitoly je dopsán pod touto závorkou znázorňující její dopis!)

Kdesi v druhém patře domu zavrzaly dvěře. Přikrčila jsem se v domění, že Lindina máma právě totálně dožraná vychází z pokoje, avšak byl to asi jen vítr, který některým z náhodně otevřených oken otevřel dveře, které nejspíš Linda zapomněla zavřít, když mi šla otevřít. Využila jsem té příležitosti, abych kámošku šťouchla do boku a vykroutila se jí, načež jsem jí vybídla, by jsme šly do jejího pokoje. "Vidíš, co děláš, ještě se někdo vzbudí..." Šeptla jsem cestou k jejímu pokoji, když dveře opět tiše zavrzaly. Asi po pěti minutách snažení se vylézt do schodů do druhého patra bez jediného vrznutí dřeva, jsme to obě vzdaly a tiše, tedy, tak jak jen to s tím vrzáním šlo, jsme došly do Lindina pokoje, kmde jsme se usadily na její postel a já byla okamžitě přišpendlena jejím pohledem na místo. Jasně, samozřejmě, ještě jsem jí nedala ono vysvětlení,c o tady v noci dělám, že je už- podívala jsem se na digitální hodiny, které stály na jejím nočním stolku- a zjistila, že už budou tři ráno. Jaké to potěšení pro mne, která sic po ránu nemusí do školy, jelikož začíná výkend, ale která je od přírody přirozeným spáčem bez ohledů na dobu, kdy jde spát. Povzdechla jsem si a pustila se do vysvětlování. Řekla jsem jí, jak jsem zřejmě ztratila klíče při vynášení odpadků, jak rodiče nebyli doma já nevím kvůli čemu... třeba proto, že šli spolu do restaurace nebo prostě někam a taky to, jak jsem měla ten děsivý pocit na rukou, což jsem okamžitě zamluvila tím, že jsem nejspíš při vynášení odpadků tak trochu ještě spala a ba jsem tomu sama i uvěřila. Koneckonců, co by to bylo za blábol, kdybych to vydávala za pravdu, jistě to musel být jeden z těch po
citů, kdy spíte a třeba se vám zdá létací sen, ve kterém je všechno tak reálné, až se vám to zdá živé. Kdo ví, třeba ještě stále spím, ale ani v nejmenším mi to nevadilo, jelikož se můj sen alespoň na okrajích nerozplýval, takže... to určitě bylo skutečné, ale v té době s tou rukou... to se mi jistě zdálo.
Pokrčila jsem rameny, když jsem jí všechno řekla. "Myslím, že mi ty klíče vypadly z kapsy, když jsem šla ke kontejneru a já jsem je následně zašlápla do hlíny vedle chodníčku ke dveřím, no, ráno je snad najdeme...?" Tak trochu jsem doufala, že když řeknu najdeme, tak se ke mě Linda připojí a budeme hledat společně a hle, jaké bylo mé štěstí, když prostě řekla ano a pak se celému mému příběhu zasmála, načež zpod své postele vytáhla záložní matraci a vyklouzla na chodbu, odkud mi z prádelníku přinesla deku a jakýsi fialový polštář s hnědými medvídky, který vypadal na první pohled celkem dost dětsky a opoužívaně, ale já za dlouhou dobu, kdy jsem u Lindy přespoávala a ona u mě, že právě tento polštář je tím nejpohodlnějším, co jsem kdy pod hlavou měla, sic ten, co mám u sebe doma je také plohodlný. A byl vyhrazen hlavně pro mě, to Linda věděla a já pro ní měla u sebe také její věci, zkrátka jsme si tak nějak vypomáhaly a to bylo fajn. Hodila jsem sebou na matračku a chvíli zírala do strpu, než se mě Linda otázala. "Hele a neříkali vaši, že chtějí jen v sobotu na chatu? Jakože tím myslím, že dneska je pátek, ne?" Jen jsem pokrčila rameny a odpověděla jí na to, že jak jsem jí již říkala dřív, myslím si, že si spolu někam vyrazili, vzhledem k tomu, že se právě jede na chatu, tak aby si spolu užili co nejvíc, dřív, než se pojede, protože pak už nebudou žádné restauračky a cicmání, nýbrž já a záhon kytek, který je třeba nějak zpaficikovat tak, aby vypadal více jako záhon a ne jako rozrytá hlína pokrytá bujným plevelem.
Ještě chvíli jsme si před spaním povídaly o takových těch věcech jako my a kluci nebo my a škola anebo pro změnu zase my a rodiče a různě jsme porovnávaly naše životy a vzájemně si doplňovaly informace o té druhé. Byly jsme takřka jako sestry, což se mi líbilo, jelikož můj bratr byl někdy vážně na zabití s Lidnou jsem se sice také hádala, ale vždy to vyústilo v hádku, která byla vždy řádně zažehnána zmrzlinou, či moluvou a následným pozváním na přespání. A pak přišel časd jít spát. Ani nevím, kdy jsem usnula já sama, vím jen, že to bylo někdy dřív než Linda, vlastně takřka okamžitě, kdy umlkla poslední slova typu "doboru" a "pozor na blechy", a pak jsem se již utápěůla v regeneračním a celkem ničím nerušeném spánku, který byl dokonalý vzhledem k fialovému polštáři s medvídky.





 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ema Ema | 12. července 2012 v 10:24 | Reagovat

Moc pěkné a můžu-li něco navrhnout, líbil by se mi posun v čase. Třeba jako přemístit se do 16 stol. a poradit si bez mobilu, PC atp.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama