I ty to víš!

3. července 2012 v 0:02 | Zuzík

Kapitola 1.

Běžela jsem hodně dlouho a neměla jsem ani zdání, zda někdy vůbec doběhnu ke svému cíli. Bylo to jako snažit se dýchat pod vodou, bylo to jako se dusit ve v nicotou zalitém vesmíru. Plíce mi hořely a já jsem měla pocit, že se již onen orgán blíží ke svému konci. I když, ono pálení hluboko v hrudi bylo na druhou stranu příjemné a myšlenka na brzy ztrácející vědomí byla též příjemná, ba dokonce se mi zdálo, že oddat se tomu pozitu bezmoci a nevědomosti, spadnout do temnoty, že to vše je lepší, nežli senztrácet v nikdy nekončící realitě. Když jsem pak zabočila za jakýsi strom, který se mi zrovna připletl do cesty, poněkud jsem vyvalila oči, zjišťujíc, že má cesta zřejmě končí. Přede mnou se rozprostírala stěna, slepá ulička a pár popelnic, které svým nevábným vzhledem budili ne příliš slavný dojem. Nemohla jsem dýchat. Nemohla jsem popadnout dech a znovu vtáhnout vzduch do plic, už se mi nic nedařilo, nic nebylo dokonalé, nic nebylo tak, jak bych si přála. A právě v tom momentě jsem se poněkud zarazila. Ta zeď minaháněla hrůzu, nebyla tu možnost k útěku, nebyl tu prakticky žádný bod, kterého bych se mohla chytit a díky němuž bych mohla konečně vypadnout. Avšak zeď byla pořád zdí a já jen zjevně další obětí, jež se brzy záhy ztratí v jedné z mnoha temných uliček uprostřed noci. Vzdala jsem se naděje a nechala své tělo bezvládně padnout k zemi. Ještě jsem viděla, jak se ke mně přiblížilo několik párů bot, a pak už byla jen tma a nic víc, nic víc než temnota a hrůzné vědomí, že prohra je taky jednou další možností života, který jsem nevěděla, jak se bude dále ubírat.

V dalším momentě jsem náhle zjistila, že svět, který byl pro mne celou tu dobu realitou, začal splývat v jakousi... řekla bych mlhu či co to bylo. Všechno mi nesmyslně splývalo a navíc jsem náhle dostala potřebu něco sníst. Ach ano, můj žaludek se bouřlivě začal dožadovat svých práv a byl takřka k neutišení. K tomu všemu mě náhle příšerně rozbolela hlava a mé nevědomí o prostředí, ve kterém se právě nacházím bylo jakýmsi způsobem uklidňující. Nechtěla jsem otevřít oči. Bála jsem se toho, co uvidím, když udělám tu osudnou chybu a rozhlédnu se kolem. Bála jsem se, že na mě vystřelí nějaké strašidlo, že hrůza, kterou spatřím bude ještě horší než bolest hlavy. Avšak představy a všechny ty obludy, které se obvykle skrývají na různých místech zůstavají pořád jen a jen pouhými myšlenkami a myšlenky ty přeci nemohou nikomu ublížit nebo snad ano? A právě teď jsem nabyla nové odvahy a s myšlenkou, že buď už jsem stejně u konce a nic nemůže být horší, jsem oči nakonec otevřela. K mé úlevě jsem stále ležela v té špínou zaneřáděné uličce, má tvář spočívala vedle odpadků, které plně překypovaly svým obsahem. Vypadalo to, jako kdyby se nic z toho, co jsem nedávno zažila nestalo, jako kdyby neexistovaly žádné pochybné kroky, či dusot několika párů nohou. Smích, při kterém běhal mráz po zádech, strach z neznáma, který sděloval, že přežití je důležitejší, nežli vědění. A k tomu všemu na mě někdo... vyklopil asi jednu z těch popelnic! Ve vlasech se mi usídlila banánová slupka a mé tričko hyzdili kousky nudlí z nějaké polévky. Dokonalý způsob, jak se probudit, vskutku. Rychle jsem se oklepala a snažila se utřídit si myšlenky. Pak se mi jakýmsi zázrakem povedlo posbírat své věci a v následující chvíli jsem se již snažila odejít, jak nejrychleji to šlo. A hurá pryč, hurá domů, dřív, než se stane něco ještě horšího, nežli to, co se stalo, kdy vlastně...? Ach, předchozí noci, jelikož sluneční paprsky již šplhaly zpoza obzoru a pomalu zalévaly svět svým svitem. Rychle jsem se vydala onou uličkou pryč a mířila jsem k autobusové zastávce. Když jsem se pak dívala, kdyže mi to vlastně jede, nešťastnou náhodou kolem mne projelo auto a kaluž, kterou jeho kola přeměnila na nebezpečbou munici, vystříkla přímo na mě a náhle jsem měla své džíny v háji, už mi jen chybělo ještě trochu víc smůly a mohla jsem dnešní den prohlásit za nejhorší na světě. Když pak konečně autobus dorazil asi o pět minut později na své stanoviště, čekala jsem podrážděně na zastávce, opírajíc se o příhodné zábradlí.
Má jízda autobusem byla snad ještě brutálnější, nežli tvrdý dopad na chodník. Cestou to se mnou házelo a já jsem měla pocit, že se mi žaludek snad již tisíckrát obrátil naruby, jen proto, aby svému majiteli přinesl to největší potěšení na světě.

Dojela jsem domů, tedy přesněji jsem přežila onu cetu domů, avšak když jsem se zastavila před brankou našeho rodinného domku, záhy se mi za krkem usadil podivný pocit strachu. Ignorovala jsem to, proč taky ne, noc byla hrozná a den byl chladný, mírně celý nasáklý vlhkem, které lezlo za krk. Vyndala jsem klíčky od hlavních dveří a následně po chvíli zápolení se zámkem se mi povedlo odemknout. Poté mi ještě chvíli trvalo, nežli jsem zamkla a skopla boty. "Mami? Jsem doma!" Zakřičela jsem do vzduchu a vydupala po schodech na pravé straně naší předsíně nahoru do druhého patra a následně zamířila rovnou do koupelny, abych ze sebe dostala tu špínu, kterou jsem na sobě jistě ještě stále měla, nevěděla jsem však, zda to dostanu z oblečení. Na triku mastný flek, levé koleno džínů protržené... no, máme ještě vždycky můžu říct, že jsem chtěla změnit styl.
Po očistě a následném vhození svého oblečení do pračky jsem se odšourala vyčerpaně do svého pokoje a nasoukala se do pohodlných tepláků a většího trička. Pak jsem se rozvalila na postel a snažila se najít nějaký pádný důvod, proč se mi zdá, že jsem tak klidná, jak jsem, když mě ještě nedávno někdo honil po ulicích. Kupodivu chladný klid, který se mi šířil z hrudi mě ujišťoval o tom, že tohle není nic v porovnání s tím, že jsem třeba mohla umřít v té uličce. Možná si mé tělo prostě jen vydechlo a teď si dopřává úlevy, ale mě se nezdálo, proč by si to mělo moje tělo myslet, když tady jsem já a mám myslet sama za sebe. Po chvíli přemýšlení jsem nad tím mávla rukou a poddala se tomu klidu, načež jsem přešla k počítači a zapnula ho. Když se však počítač načetl, záhy jsem zjistila, že vlastně ani sama nevím, proč jsem ho zapínala, možná ze zvyku, tak to bylo vždy, zvyk byl zvyk a nic víc. Chvíli jsem bezmyšlenkovitě seděla na otáčecí židli a jak již její název říkal, jsem na ní plnila její funkci. Točila jsem se. Tam-zpátky-tam- po zádech mi přeběhl mráz. Otočila jsem se a s podezřívavým pohledem se zahleděla na okno. Tak, jaký odporný hmiz k nám zavítal tentokrát? Jestli mě přes noc zase pokoušou komáři, tak fakticky budu šťastná jak blecha. Povzdechla jsem a nakonec vstala. Určitě jsem někde nechala otevřené okno. Přešla jsem po pokoji a vydala se na chodbu, aych se nakonec asi pár metrů před schody zastavila a zhluboka se nadechla. Odpověděla mi máma vůbec, když jsem vlítla domů? Neřekla něco jako "jo, jo" tím svým bezvýrazným hlasem plným nezúčastněnosti? Nevěděla jsem a jaksi jsem se tím nehodlala zabívat. Prostě jsem sešla dolů a rovnou do kuchyně. Teď mi již jen zbývalo najít to zavřené okno a... A vskutku, okno tam bylo a dokonce otevřené. Dovnitř proudil svěží vzduch a volně se proháněl po kuchyni a jelikož já jsem si nechávala otevřené okno ve svém pokoji. No jo, teď už to chápu, pod mýma dvěrma je samozřejmě mezera jak prase a vzduch proudí a proudí a já se pak divím, jak to, že mi běhá mráz po zádech, když se tohle děje. Teď tu ještě zbývá otázka, na koho to otevřené okno v kuchyni mám hodit. Na bráchu? Ne, ten by to zamluvil. A jinde jsem již neměla šanci. Přešla jsem se svěšenými rameny k oknu a natáhle se po klice, abych ho mohla zavřít, když vtom se za oknem něco mihlo. Viděla jsem to nebo se mi to jen zdálo, ale nepřeběhl nám náhodou teď někdo po zahradě? Zavrtěla jsem hlavou. Zkrz natyrkysovelé žaluzie to stejně nebylo vidět. Klidně to mohl být soused nebo nějaké děcko, kterému k nám spadl míč a ono nemělo dost sebevědomí, aby zazvonilo a dovolilo se o dojití si pro svou ztracenou hračku.
Pokrčila jsem rameny a přistoupila k lednici a otevřela jí. Její obsah mě lákal a kladl mi na srdce, že se může velice brzy zkazit a proto první, co jsem udělala bylo, že jsem vytáhla kfírové mléko s příchutí a jablko, zabouchla lednici a odhopsala do obýváku, kde jsem sebou hodila na sedačku a hrábla po ovladači, abych si mohla zapnout telku. Ani nevím, na co jsem se to vlastně dívala, jen vím, že televize hrála a já jsem na ní omámeně zírala, pojídajíc jablko, které sjem zapíjela kefírem.

Někdy v noci jsem se probudila se zlým tušením. Televize nehrála! Kdo mi vypl televizi? Podrážděně jsem se nadzdvihla na rukou a protřela si oči, mžourajíc do tmy před sebou. A není to totéž, jako kdybych se ptala "kdo mi, sakra, zhasl slunce?" Potřásla jsem hlavou a nahrbila se, snažíc se zpod gauče vylovit svojí druhou botu.
Po stěně se přelil stín. Zvedla jsem zrak a zamrkala do tmy. Určitě ještě spím, prostě jenom proto, že mi vypli světlo, nemusím hned začit věřit na pohádky o duších. Vedle sebe na pohovce jsem nahmatala krabici od kefíru. No bezva, právě jsem hojspíš i rozmáčkla. To jsem zjistila totiž hlavně díky tomu, že jsem rukou dopadla do čehosi mokrého. "Fuj..." Vzala jsem krabici a z podlahy sebrala ohryzek od jablka, který jsem musela rukou smést ze stolku vedle gauče. Ty odpadky jsem pak jednoduše vzala a zamířila do kuchyně, kde jsem prostě a jednoduše špičkou nohy šlápla na páčku, díky níž se mi otevřel koš na odpadky. Už jsem chtěla hodit kefírovou krabičku i ohryzek do jeho hlubin, ale jakmile se víko koše nadzvihlo, s hrůzou jsem zjistila, že koš byl plný. Tak a dost! Právě nastal čas jít vynést koš, protože jsem vážně nechtěla do domu tahat hmyzáky! Nasupeně jsem vytáhla igeliťák i s obsahem ven z koše a přidala k tomu všemu na vrch i krabičku s ohryzkem a zamířila k domovním dveřím. Otevřela jsem a nakoukla ven, pak jsem za sebou zaklapla dveře a klíčky si srčila do kapsy, načež jsem se přesunula ža za branku a záhy otevřela černou popelnici a vhodila do ní náší igelitku plnou... všeho možnýho. Avšak, když jsem se spokojeně otočila zpátky ke dveřím a srčila si ruku do kapsy, že si vyndám klíče a vrátím se dovnitř, tak ony klíče nebyly na svém místě. V tom momentě jsem ztuhla...
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lessa Raven Lessa Raven | Web | 3. července 2012 v 22:55 | Reagovat

Woh! Píšeš geniálně! Opravdu máš talent. (vím, že bych tě asi neměla soudit, když já jsem zatím napsala jenom dvě kapitoly své povídky, ale stejně) Thumbs up! xDD

2 Sari Sari | 3. července 2012 v 23:03 | Reagovat

Jaj, díks :D avšak stále jsou tam ty blbý překlepy, když si to jeden po sobě čte, až se diví, co všechno jde znetvořit... některý věty mi nedávají smysl... a celá pointa toho úryvku také nemá smysl... hmpfff... pomožte mi někdo najít pokračování, já jsem začala psát jen tak a ono nic, žádné nápoady, dejte mi někdo námět k vyprávění, o čem by to mohlo celé být? :D

3 Lessa Raven Lessa Raven | Web | 3. července 2012 v 23:19 | Reagovat

[2]: Hah, do zítřka něco vymyslim ;D

4 Sari Sari | 3. července 2012 v 23:23 | Reagovat

Ah... má úleva :D pro ještě nic netušící fanoušky udělám cokoli... možná tě tam napíšu jako spolupachatele :D

5 Sari Sari | 3. července 2012 v 23:29 | Reagovat

... :D

6 Lessa Raven Lessa Raven | Web | 3. července 2012 v 23:30 | Reagovat

[5]: No, tak děkuju.

7 Lessa Raven Lessa Raven | Web | 4. července 2012 v 22:45 | Reagovat

No, ta myšlenka je ještě jen rozpracovaná, zkusím ji dokončit zítra.

8 AiSeen AiSeen | 5. července 2012 v 11:31 | Reagovat

Tak píšu i já :D

Příběh mě zaujal. Já se ztratila hned na začátku. Chápala jsem to až od slepé uličky, ale to je detail :D Pokračování nevím, snad možná by mohla mít nějaké zvláštní schopnosti, kůli kterým by jí ty chlapi hledali. To by jsem pak na začátku 2. kapitoli objasnila, kdo přesně jsou ty chlapi. =)
Nebo tam můžeš dát něco jako že když přišla domů, její rodiče byli mrtvý a ty chlapi jí chtěli zabít. Něco jako detektívka.
Nevím, to mě jenom tak teď z hlavy napadlo :D Nemusíš se tím řídit, jsem hodně praštěná :D

AiSeen z Pralesu

9 Sari Sari | 5. července 2012 v 19:45 | Reagovat

//dík za názor, možná to tak i udělám hej :D

10 Lessa Raven Lessa Raven | Web | 5. července 2012 v 21:43 | Reagovat

Hahahaha! Ty mě ale strašíš. Nazdvihla jsem víko a s hrůzou jsem zjistila... že je tam bubák, nebo něco takovýho. Né odpadky! x'DDDDDDDDDDDDDDDD Fakt, to bylo zabitý :P

11 Sari Sari | 5. července 2012 v 21:51 | Reagovat

Njn, to jsem celá já... příběh na tři A4 a ono to je zatím o ničem :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama